World War II

Úvod do historie

Druhá světová válka (1. září 1939 – 2. září 1945) byl dosud největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva, který stál život asi 45 až 60 milionů lidí. Jejími bezprostředními příčinami bylo pnutí vyvolané chybně koncipovanou Smlouvou z Versailles a Velkou hospodářskou krizí na přelomu 20. a 30. letech, která kriticky oslabila všechny státy a jejich vlády, a slabost Společnosti národů a mocností, které měly udržovat světový mír a dohlížet na dodržování versailleského systému. To usnadnilo nástup fašismu v Itálii, nacismu v Německu a expanzívního militarismu v Japonsku a uvolnilo pole pro dobyvačnou expanzi Sovětského svazu.

Válka zasáhla prakticky celý svět, bojovalo se ve všech oceánech a do boje zasáhly státy všech obydlených kontinentů. Válka v mnoha ohledech změnila pohled na civilizované válčení – zatímco ještě v roce 1940 civilizované státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly bombardování měst jako barbarství, posléze samy začaly používat plošné bombardování nepřátelských měst a to dokonce i přesto, že jeho efektivita byla z vojenského hlediska velmi sporná.

Druhou světovou válku provázely otřesné zločiny proti lidskosti, holocaust (nacistické Německo a jeho satelity), zacházení s válečnými zajatci (nacistické Německo, SSSR, Japonsko, Čína), genocida podrobených národů (nacistické Německo, SSSR). Z jistého úhlu pohledu (nesdíleného všemi historiky) k nim lze ještě přiřadit cílené bombardování měst a civilních cílů (nacistické Německo, SSSR, Velká Británie, USA), včetně nasazení atomových bomb (USA). Viz též německé válečné zločiny ve druhé světové válce a válečné zločiny Sovětského svazu za druhé světové války.

Mezi důsledky druhé světové války patří hegemonie Sovětského svazu a vytvoření dvou bloků: západního bloku, který se zformoval v NATO, a východního bloku, který na sebe vzal podobu Varšavské smlouvy tvořené SSSR a jeho satelity. Vztahy mezi těmito dvěma bloky byly značně napjaté a brzy přerostly v Studenou válku, která se kromě politických rozporů projevila i v některých vojenských konfliktech (korejská válka, vietnamská válka, arabsko-izraelské války apod.)

Příčiny a vznik

Druhá světová válka vzešla z výsledků první světové války, která zrodila až příliš mnoho států neuspokojených, pokořených a toužících po odvetě a vytvořila z politického hlediska nestabilní uspořádání Evropy i světa. Postupně se začala profilovat skupina nespokojených, kteří hodlali nové uspořádání zásadně přeměnit. Tito nespokojenci se rekrutovali jak ze skupiny států poražených (např. Německo), tak ze skupiny vítězných (např. Japonsko). Ve spojení s neutěšenou hospodářskou situací na přelomu dvacátých a třicátých let, neschopností vítězných mocností udržet alespoň zdání síly a novou vlnou izolacionismu v USA tak vznikl základ nového konfliktu, ještě strašnějšího než byl ten předchozí. Na jeho počátku stál pakt Ribbentrop-Molotov mezi Třetí říší a Sovětským svazem a jejich útok na Polsko (nutno ale dodat, že Spojenci, tj. Francie, Anglie a s ní spojené státy, vyhlásili válku pouze Německu). Hitler i Stalin pak za vzájemné podpory pokračovali ve své expanzi vůči okolním státům až do června 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz, což Sovětský svaz zařadilo mezi Spojence. Do války posléze na straně Osy vstoupily i další státy, z nichž nejdůležitější byly Itálie a Japonsko, na straně Spojenců pak Spojené státy americké.

1939

Invaze do Polska

Zatímco v Asii se již od roku 1937 bojovalo „jen“ mezi Čínou a Japonskem (viz Čínsko-japonská válka (1937-1945), skutečná světová válka započala 1. září 1939 v Evropě, kdy německá vojska po předchozích provokacích a zinscenovaných incidentech zahájila společně se Slovenskem invazi do Polska. Tento úder spustil řetězovou reakci: Německu vyhlásily válku Velká Británie, Francie a jejich spojenci a přidružené země (Kanada, Jihoafrická unie…) . Ovšem tyto věci měly vliv až v dlouhodobém horizontu. Zatímco boje na moři a ve vzduchu vzplanuly i na západní frontě, pozemní úder nebyly schopny západní mocnosti zrealizovat a Polsko samo nedokázalo německému úderu vzdorovat. Jeho odpor se hroutil a 17. září utrpělo rozhodující úder, když se SSSR připojil k německému útoku. Hitler se pak soustředil na přípravu západního tažení, které chtěl realizovat ještě v roce 1939, nakonec ho však počasí a obstrukce jeho generálů přinutily akci odložit.

Zimní válka

Zatímco se Německo po svém vítězství připravovalo na další fázi bojů, tentokrát proti Francii, SSSR pokračoval v expanzi. Postupně přinutil Pobaltské státy k souhlasu s pro ně nevýhodnou ekonomickou a vojenskou spolupráci (včetně rozmístění svých jednotek na jejich území), čímž si připravil půdu pro jejich anexi a základny pro další expanzi. Poté se obrátil na Finsko, aby si podobné ústupky vynutil i od něj. Nejdříve přišel se „seriózními návrhy“, posléze přešel k hrubým výhrůžkám a když ani to nepomohlo a Finové jeho návrhy odmítli, 30. listopadu 1939 je bez vyhlášení války napadl[1]. Cílem útoku bylo naprosté vojenské podmanění země (během zhruba 14-21 dnů). Celá akce se však poněkud nepovedla. Jako první přišel neúspěch politický - Společnost národů se nenechala oklamat ani Sovětským svazem zinscenovanými pohraničními incidenty, ani loutkovou Kuusinenovou vládou a SSSR se stal jediným státem v její historii, kterého vyloučila za nevyprovokovanou útočnou válku (na základě definice agresora, kterou SSSR sám předložil). Ani průběh války nebyl ideální, Finsko útok očekávalo a bylo v mezích svých možností připraveno. První nápor Rudé armády byl navzdory četným posilám odražen s otřesnými ztrátami - ukázalo se, že početní a technická převaha nedokáže nahradit výcvik a přípravu na polární podmínky. Svou roli sehrála též vysoce negativní úloha rudých komisařů a nesouměřitelnost kvalit důstojnických sborů obou armád - zatímco kvalita finského velení byla a je ve všech stupních hodnocena jako vysoce nadprůměrná, mnoho odborníků neváhá popsat kvalitu důstojníků Rudé armády jako nejhorší v civilizovaném světě (a i většina z těch, co s tímto nesouhlasí, ji staví velice nízko). Každopádně je jisté, že plán útoku vypracovaný Mereckovem podle pokynů Vorošilova a Stalina obsahoval mnoho chyb a byl založen na mnohých mylných předpokladech – rozhodně tak nemohl být cestou k snadnému vítězství. Masové bombardování civilních cílů a měst za použití tříštivých a zápalných bomb pobouřilo civilizovaný svět, zejména USA, Velkou Británii, Vatikán a Severské země.

1940

Konec Zimní války

SSSR zahájil druhou fázi operací proti Finsku 1. února 1940. Proti unavené finské armádě, která už trpěla akutním nedostatkem munice, byly vrženy obrovské síly (poměr mužů bojových liniích byl 1:10 až 1:15 ve prospěch Rudé armády). Po 15 dnech intenzívních bojů prolomila sovětská vojska hlavní opevnění Mannerheimovy linie a po dalších 21 dnech překročila Viipurský záliv. Finská armáda byla k smrti vyčerpána a ztráty bojových jednotek dosáhly 40% původních stavů, nicméně stále ještě držela frontovou linii. 13. března 1940 bylo uzavřeno příměří, podle jehož podmínek poskytlo Finsko SSSR velkou část svého území a další ústupky.

Zimní válka měla za následek tři věci:

• prudký pokles reputace Rudé armády
• reorganizaci a mnohá zlepšení v Rudé armádě včetně odstranění Vorošilova z jejího vedení (někteří odborníci zastávají názor, že bez tohoto by Rudá armáda byla v roce 1941 rozdrcena a Sovětský svaz zlikvidován)
• zpečetila osud Norska, neboť přesvědčila Hitlera o neochotě Francie a Británie respektovat Norskou neutralitu a tudíž i nutnosti Dánsko a Norsko obsadit.

Válka v severní Evropě

Konec Zimní války zastihl Velkou Británii a Francii v poslední fázi příprav invaze do Skandinávie (přesněji řečeno Norska a Švédska) a sebral jim záminku pro tuto operaci. Obě země i nadále pokračovaly váhavě v přípravách, ale zdlouhavé rozhodování, jak zdůvodnit narušení tradiční neutrality těchto zemí, dalo Německu, které se k akci rozhodlo až na poslední chvíli, šanci dohnat ztrátu. Nakonec obě strany spustily své akce prakticky současně: 8. dubna zahájilo britské loďstvo zaminovávání norských výsostných vod. Na druhý den přinesla řádná vydání novin obsáhlé zdůvodnění britské vlády, proč se rozhodla narušit Norskou neutralitu, rozhlasy a mimořádná vydání pak oznámily, že Německo zahájilo invazi do Dánska a Norska, aby (dle vlastního odůvodnění) ochránilo neutralitu těchto států (viz Operace Weserübung).

Pro západní spojence představovala německá invaze šok, byť podle odborníků nejdříve spíše příjemný. Postupem času se však ukázalo, že odborníci se buďto mýlili, nebo se britské námořnictvo a expediční sbor dopustil závažných chyb (pravda bude asi někde uprostřed). Německo rázným a skvěle připraveným útokem (byť místy až příliš riskantním a velkorysým – viz Narvik a Oslo), obsadilo všechny klíčové body a porazilo Norsko dříve, než se to zmohlo na odpor (pokračující odpor norských jednotek ve vnitrozemí už nemohl být dostatečně účinný). Britské vylodění u Narviku nepředstavovalo adekvátní protitah, navíc německé letectvo si nad Norskem v té době už dávno vypracovalo absolutní vzdušnou převahu a britský expediční sbor by byl odsouzen ke zkáze nebo evakuaci, i kdyby zkáza Francie a stupňující se bitva o Atlantik nepřinutila Velkou Británii přesměrovat většinu kapacit jinam.

Bitva o Francii

10. května zahájilo nacistické Německo útočné operace na západní frontě. Jeho vojska vyrazila vpřed ve dvou směrech. První směřoval proti Belgii a Nizozemí a měl vzbudit ve francouzsko-britských silách dojem, že jde o hlavní útok a že se Německo podobně jako za první světové války drží tzv. Schlieffenova plánu. Západní spojenci tomu uvěřili a již předem vysunuli do tohoto prostoru své elitní oddíly.

Druhý německý útok, ten skutečně hlavní, však směřoval jižněji – přes Ardenny (které byly tehdy západními spojenci považovány za „nepřekročitelné“ pro tankovou techniku) do relativně malé mezery mezi Maginotovou linií a jádrem hlavního britsko-francouzského uskupení.

Jeho ideou bylo hlavní francouzsko-britské síly obklíčit a zničit. To se také podařilo až na většinu anglického kontingentu, který byl (bez těžkých zbraní) evakuován později od Dunkerque pomocí lodí. Velkou úlohu sehrála okolnost, že francouzské velení nedokázalo na německý plán adekvátně zareagovat ani tehdy, když už byl zřejmý. Správně a včas zareagovala pouze část britského expedičního sboru, který se u Arrasu pokusil zboku udeřit proti pronikajícím německým kolonám. Tento úder byl však příliš izolovaný a neměl potřebnou sílu, aby mohl uspět, byť německé velení notně znervóznil. Velmi se projevila německá převaha ve vzduchu a fakt, že francouzské letectvo nebylo schopno na rozdíl od německého účinně napadat pozemní jednotky nepřítele.

Po zničení hlavních sil francouzské armády a spěšné evakuace britských jednotek už byl konec jen otázkou času. Selhaly pokusy francouzského velení opevnit se na Bretaňském poloostrově i snaha o vytvoření nové obranné linie ve střední Francii. Jediným úspěchem francouzských vojsk bylo vítězství nad Italy. Itálie totiž ve snaze získat podíl na kořisti vstoupila do války a zaútočila na jižní Francii, její jednotky však utrpěly od několikanásobně slabších francouzských rezerv ostudnou porážku.

Porážka ve Francii navíc samozřejmě ovlivnila i další bojiště. 10. června (dva dny po evakuaci britských jednotek) kapitulovalo Norsko. Francie se vzdala 22. června. Kapitulace Francie navíc vedla k prudké roztržce mezi bývalými spojenci a Británie pro jistotu napadla francouzské loďstvo v operaci Catapult[2], aby nepadlo do rukou nepřítele, což značně pošramotilo francouzsko-britské vztahy a zkomplikovalo budoucí spolupráci. Na východě zatím Sovětský svaz násilně zabral Pobaltské státy a anektoval rumunskou Bessarábii a Severní Bukovinu. O měsíc později zahájila Luftwaffe dlouhou sérii vzdušných útoků proti Británii s cílem eliminovat její letectvo a připravit tak vhodné podmínky pro invazi (viz Bitva o Anglii. Nové britsko-italské fronty se po vstupu Itálie do války otevřely v Severní Africe a v oblasti Somálska a Etiopie, koncem října pak Itálie zahájila vojenské operace proti Řecku (28. říjen). Zároveň začala gradovat Bitva o Atlantik.

Podzim však přinesl Ose první neúspěchy. Luftwaffe neuspěla ve své snaze zničit RAF a Hitler se rozhodl odložit invazi do Anglie na později. Momentálně ho zajímala spíše situace na východě a on se rozhodl zcela se soustředit na Operaci Barbarossa. Skutečné katastrofy ale čekaly Itálii. Její invaze do Řecka skončila drtivou porážkou (nejenže byl italský útok odražen, ale Řekové dokonce začali vytlačovat italské jednotky z východní Albánie) a vážnou porážku utrpěly i její síly v severní Africe. Obsazení Britského Somálska rozhodně nebylo adekvátní náhradou, navíc značné posily vyslané Brity do Keni a Egypta dávaly tušit, že zde dosažené výsledky nemusejí být definitivní.

V Asii pokračovalo Japonsko v dobývání Číny, zabralo francouzskou Indočínu a vyhlásilo podporu Německu a Itálii. To dále zhoršilo jeho vztahy s Velkou Británií a USA a vedlo k široce pojatému embargu vůči této zemi.

1941

Přechodné uklidnění bojů po likvidaci Francie dalo Německu čas na další rozšiřování, dozbrojování a přezbrojování vojsk a přípravu dalšího úderu. Adolf Hitler váhající mezi úderem proti Velké Británii a Sovětskému svazu si nakonec vybral druhý cíl: jednak jeho Luftwaffe nedokázala zničit RAF natolik, aby vylodění nepředstavovalo neúměrné riziko a nevyhnutelné těžké ztráty, jednak dospěl k závěru, že Sovětský svaz bude snadno zlikvidován ještě během roku 1941. Velká Británie zatím stupňovala své úsilí a boj proti Itálii na periferních bojištích v oblasti Středomoří a Afriky a pokračovaly i boje mezi Řeckem a Itálií na Balkáně.

Soustředění války na tato bojiště ukázalo, jak slabá je ve skutečnosti Itálie. Na Balkáně byla v hluboké defenzívě a série drtivých porážek ji zastihla i v Africe. Britský protiútok na přelomu let 1940/1941 rozdrtil prvoliniové italské jednotky a pronikl hluboko na italská území v Severní Africe, během jara 1941 pak Velká Británie zlikvidovala italské panství v Etiopii. Hitler tak byl přinucen víceméně proti své vůli a svým záměrům zasáhnout v Severní Africe (únor 1941), kam vyslal Rommelův Afrikakorps a na Balkáně, kde původně plánoval pouze akci proti Řecku, ovšem převrat, který v Jugoslávii smetl proněmeckou vládu (a byl podle některých autorů spoluiniciován i Velkou Británií a snad i Sovětským svazem) jej přiměl neplánovaně rozšířit úder i na tuto zemi. Řada autorů zdůrazňuje, že nutnost zásahu na Balkáně, jeho rozšíření o Jugoslávii a posílení těchto zemi o britské jednotky mělo klíčový význam pro vývoj celé druhé světové války, když přinutilo Hitlera k odložení zahájení operace Barbarossa, neboť musel k zásahu povolat část klíčových jednotek určených pro její provedení. Ztracený čas mu pak zřetelně chyběl. Řada jiných ovšem tento fakt zpochybňuje, např. Hart udává, že podle vzpomínek německých velitelů bylo tehdy počasí na východě natolik deštivé a nevhodné pro útok, že by akci bylo nutno odložit tak jak tak.

Výsledkem německé intervence bylo ovládnutí celého Balkánu a Peloponésu silami Osy, které pak završila úspěšná Invaze na Krétu (20. květen 1941). Horší to bylo v Severní Africe a Středomoří obecně, kde to vypadalo na dlouhodobý boj. Ukázalo se, že Hitler není ochoten pro tuto oblast vyčlenit dostatečné síly, neboť je potřeboval v Sovětském svazu. Plánované operace proti Maltě a Gibraltaru se nikdy neuskutečnily a situace v Severní Africe se měnila jak na houpačce.

V létě se tvář války radikálně změnila, když německý útok na Sovětský svaz, operace Barbarossa, který započal 22. června 1941, zahájil Velkou vlasteneckou válku a zcela změnil válečnou situaci. Většina válečného úsilí Německa se napřela proti Sovětskému svazu, který měl být definitivně rozdrcen ještě v průběhu roku. Navzdory obrovským úspěchům Wehrmachtu se však takovýto předpoklad ukázal jako přespříliš optimistický a Německo se tak ocitlo v dlouhodobém a velmi vyčerpávajícím zápase s nepřítelem, který měl nad ním zřetelnou převahu v lidských, surovinových a částečně i průmyslových kapacitách. Tento boj pohlcoval prakticky veškeré jeho válečné kapacity, takže ostatní bojiště musela být zanedbávána. Nakonec se tento boj ukázal jako neúspěšný, když německé jednotky nedosáhly svého hlavního cíle roku 1941 a byly odraženy v bitvě před Moskvou. Za těchto okolností samozřejmě ožila britská strana, která využila zaneprázdnění Německa a americké materiální (a částečně i vojenské) pomoci a zahájila rozsáhlé protiakce na severoafrickém a středomořském bojišti.

Na konci roku pak přišla definitivní gradace konfliktu: mocenské spory mezi expandujícím Japonskem a velmocemi a přesvědčení Japonska, že jeho protivníci jsou rozhodujícím způsobem dočasně oslabeni, vedly k tomu, že se císařství rozhodlo vstoupit do války. 7. prosince 1941. Hitler byl pod prvními dojmy patrně přesvědčen, že USA budou rychle poraženy Japonskem a že konec konců už nyní zasahují do jeho války s Velkou Británií a Sovětským svazem natolik, že už prakticky je ve válce (dodávky Británii a Sovětskému svazu, doprovod britských konvojů), takže bez zábran vyhlásil USA 11. prosince válku také. Taktéž doufal, že Japonsko na oplátku podpoří jeho válečné snažení v Sovětském svazu, nicméně to něco takového ani nenapadlo. Tyto výše zmíněné akty přispěly k propojení dosud oddělených válčišť v Evropě a Asii (resp. Atlantiku a Pacifiku), přivedly Spojené státy americké do války a vedly k dotvoření spojeneckých koalic.

1942

Rok 1942 představoval zlomový rok války. Koalice se již zformovaly a bylo nanejvýš zřejmé, že pokud mocnosti Osy urychleně nevyužijí své vojenské převahy a strategické iniciativy, čeká je porážka, neboť jejich protivníci disponovali zdrcující převahou v průmyslových, lidských i surovinových zdrojích. Osa potřebovala rychlé vítězství, než naběhnou obrovské průmyslové kapacity Spojených států, urychleně přesměrovávané na válečnou výrobu. Tento fakt diktoval do značné míry akce obou hlavních členů Osy, Německa i Japonska.

Zpočátku to pro ně vypadalo slibně, Německo zahájilo novou rozsáhlou ofenzívu v jižní části východní fronty a dosáhlo vrcholných úspěchů v boji proti spojeneckým zásobovacím lodím, čímž přiblížilo Velkou Británii na samý pokraj kolapsu. Japonsko zase sklízelo bohaté plody své ofenzívy, zahájené na konci minulého roku. Nicméně už brzy se začalo ukazovat, že obě strany přecenily své síly. Německá vojska již nedokázala přejít do ofenzívy na celé východní frontě a nedostávalo se jim dost sil pro středomořské a africké válčiště. Zpočátku nadějný postup jižním Ruskem a na Kavkaz uvázl i díky nesmyslným pouličním bojům ve Stalingradu, který se tak stal dějištěm rozhodujícího střetnutí velké vlastenecké války. Ironické je, že kdyby se německé síly namísto přímého útoku na město rozhodly je obklíčit, patrně by se jim to povedlo bez větších ztrát, Hitler zde však prosadil svou vizi, že město musí být dobyto co nejrychleji přímým útokem. Německý postup byl zastaven jak v Severní Africe, tak na východní frontě a na konci roku mohutný protiúder Rudé armády, operace Uran obklíčil velké německé síly ve Stalingradu a zcela rozbil německou frontu od jižního Běloruska až po Kavkaz. Hrozba obklíčení a zničení se nyní vznášela nad všemi německými jednotkami v těchto oblastech a vynutila si rozsáhlý ústup až do hloubi Ukrajiny.

1943

Rok 1943 už jen potvrzoval beznadějné postavení Osy, jejíž pád započal v roce 1942. Jeden z největších stratégů 20. století, maršál Manstein, sice ještě dokázal oproti obecnému očekávání i přes zničení Paulusovy armády stabilizovat východní frontu a zahájit rozsáhlou jarní ofenzívu, během níž vrhl zaskočená sovětská vojska zpět a znovu dobyl Charkov, avšak to byl poslední skutečně výrazný úspěch Německa. Pak už následoval definitivní pád: krach německé ponorkové války v druhé bitvě o Atlantik, zhroucení vojsk Osy v Severní Africe pod soustředěným tlakem Britů a Američanů (kteří se vylodili na západě v rámci operace Torch), neúspěch v bitvě o Kurský oblouk a následná zdrcující sovětská ofenzíva - bitva o Dněpr, která zahnala německé síly až za řeku Dněpr, pád Sicílie a úspěšné vylodění Spojenců v Itálii. Ta poté přešla na stranu Spojenců, ovšem německé síly její větší část promptně zabraly[4]. To však nemohlo nic změnit na faktu, že na italské jednotky přestalo být spolehnutí a že Spojenci zcela ovládli Středomoří.

1944

Rok 1944 byl pro Třetí říši katastrofální. Již 12. května zahájili spojenci generální ofenzívu proti německým vojskům v Itálii a už 5. června byly vojska v Římě. Dne 6. června nastal Den D, kdy začala operace Overlord – vylodění spojenců v Normandii na plážích s krycími názvy Utah beach a Omaha beach (USA), Gold a Sword (Spojené království) a Juno (Kanada). K ohromné letní ofenzívě došlo na východní frontě, kde sovětská vojska zahájila 20. června operaci Bagration. Na běloruské frontě učinila Rudá armáda mohutný průlom německou obranou [5], další postup byl zaznamenán v Pobaltí i na Ukrajině. 20. srpna 1944 byla zahájena Jasko-kišiněvská operace proti Rumunsku, kde po několika dnech padla vláda. Poté Rumunsko vyhlásilo Německu válku, což mělo pro Wehrmacht katastrofální důsledky. Německo ztratilo ropná pole u Ploiesti jeho vojska se musela z Rumunska urychleně stáhnout. Pokračovaly útoky Rudé armády v Pobaltí, na Balkáně probíhala Bělehradská operace, poté sovětská vojska uskutečnila Budapešťskou operaci. Dynamický postup pokračoval i na západní frontě , v září dokonce některé americké oddíly pronikly až na území Německa. Na podzim 1944 došlo k oživení německé válečné mašinérie a k některým dílčím úspěchům. Podařilo se zabránit odpadnutí maďarských spojenců a připojení se Maďarska k protinacistické koalici, Wehrmacht mimo to silou zlomil povstání na Slovensku a v Polsku. Německá vojska zastavila postup Rudé armády před Varšavou, v Pobaltí i ve Východním Prusku, zmařila operaci Market Garden a v prosinci zahájila ofenzívu v Ardenách. Naproti tomu na stranu protinacistické koalice přešlo Finsko, které překvapivě rychle přinutilo Wehrmacht opustit většinu svého území.

1945

Počátkem roku 1945 německé válečné hospodářství kolabovalo. Strategické nálety anglo-amerických leteckých sil sice měly výrazně omezenější dopad na samotné výrobní kapacity, než se očekávalo (mj. díky masovému zavádění podzemních továren), jeho účinek na dopravní infrastrukturu však byl zdrcující a ještě významnější byl postup spojeneckých armád, který Německo postupně připravoval o zdroje surovin nepostradatelných ve výrobě. To se projevovalo jednak klesajícím objemem výroby, jednak kvalitou výrobků. Německá armáda již byla zřetelně oslabena a naprosto nebyla schopna zvládat všechny přidělované úkoly, které jí Hitler přiděloval naprosto bez ohledu na realitu. Ve zbrani sice bylo na 7,5 mil. mužů, ale jejich výzbroj a zásobování byly naprosto neadekvátní.

V noci z 12. na 13. ledna zahájila sovětská vojska Viselsko-oderskou operaci, při níž prolomila německé pozice v Poznaňsku a postupovala denně o 60 km. 31. ledna stála Rudá armáda na Odře, což bylo zhruba 70 km od Berlína. Přes naléhání Stalina, který si přál okamžitý útok na Berlín, se sovětské vrchní velení soustředilo na zabezpečení křídel a zahájilo útok proti silnému německému seskupení v Pomořansku. Pokračovaly boje ve Východním Prusku a v Maďarsku. Ve dnech 4. až 11. února se v Jaltě konala Jaltská konference zástupců SSSR, USA a Velké Británie. Německé jednotky zahájily svoji poslední významnější útočnou operaci druhé světové války 6. března (viz Operace Jarní probuzení), ale ta brzy uvízla na tvrdém odporu početně i materiálně mnohem lépe situované Rudé armády a vyčerpala poslední německé rezervy. Dne 10. března byla zahájena Ostravsko-opavská operace a 25. března Bratislavsko-brněnská operace, jejichž cílem bylo osvobození Československa. Na západní frontě překročila americká vojska 7. března 1945 most přes Rýn u Remagenu a zahájila postup do nitra Německa. 11. dubna dorazila 9. americká armáda k Labi a vybudovala předmostí necelých 80 km od Berlína. Dne 14. dubna se úplně rozpadla německá fronta v Itálii. 16. dubna zahájila Rudá armáda útok, jeho cílem měl být obchvat a úplné obklíčení Berlína. První sovětské jednotky dorazily do předměstí německého hlavního města 24. dubna, o den později začal přímý útok na Berlín. 30. dubna 1945 spáchal Adolf Hitler sebevraždu v podzemním bungru pod městem a 2. května se berlínská posádka vzdala. Dne 6. května 1945 zahájila sovětská vojska Pražskou ofenzívu proti německým vojskům na území Čech.

7. května byla ve francouzkém Remeši, kde měl hlavní stan velitel spojeneckých vojsk generála Dwighta D. Eisenhowera, podepsána generálplukovníkem Alfredem Jodlem, generáladmirál Hansem-Georgem von Friedeburgem a plukovník Wilhelmem Oxeniusem bezpodmínečná kapitulace Německa.

9. května podepisuje polní maršál Wilhelm Keitel, generáladmirál Hans-Georg von Friedeburg a generálplukovník Hans-Jürgen Stumpff v Berlíně v 00.16 hod. dodatečný protokol o kapitulaci Německa. Za spojence byl tento dokument podepsán maršálem Konstantinovičem Žukovem, maršálem Arthurem Williamem Tedderem, generálporučíkem Carlem A. Spaatzem a generálem Jeanem de Lattrem de Tassigny.

Poslední boje v Evropě se odehrály v Čechách a na Moravě, kde bylo soustředěno silné uskupení německých vojsk a kde došlo k povstání, přičemž poslední boje se uskutečnily ještě 11. května 1945.

-text převzat a upraven z www.wikipedia.cz